Slzy Krušných hor

Krušnohoří

je také především o osudech lidí, kteří zde žili, pracovali, umírali, či byli z této oblasti nejednou násilně vyhnáni. Ta bolest mnoha srdcí jakoby vystupovala ze země. Krušné hory jsou také o lesích, polích, hornických štolách, zvířatech, rostlinách i plodech. Lze na mnoha místech vypozorovat děj událostí před druhou světovou válkou i krátce po ní. Hory samotné jakoby vybízely k naslouchání svým zpěvem o jejich tajemnosti, třebas jen krátkou vyjížďkou do blízkých luhů, či se zastavit u mechových jezírek a pozorovat krásy, které neviditelnou rukou po staletí byly tvořeny. Bylo by nekonečné psát o Krušných horách, neboť jsou přes svou drsnost krásné. Kdo je jednou okusí, rád se sem bude vracet, vždyť jsou stále krajem zapomenutým, opuštěným, s mnoha bolestivými osudy lidí, kteří tady v minulosti žili a kteří upadli v zapomnění, tak jako mnohé opuštěné vesnice.

Protože je před námi velká dálka, vyrážíme z Ostravy spolu s Evou již ve tři čtvrtě na pět ráno. Varadero si spokojeně přede a na prázdných silnicích je jízda radostí. Krátce po půl šesté se k nám na čerpačce v Olomouci přidávají Tomáš s Renčou na Silveradu a Generál na Wilíkovi. Následuje malá snídaně v podobě Generálova uheráku a pokračujeme dál. Krátká zastávka u Devíti křížů na dobrání benálu a u Humpolce jedna malá pauza na úpravu zavazadel.
Před Táborem začíná pršet. Volám Padremu, jehož chceme cestou navštívit a který má ve Vodňanech moc zajímavé povolání. Je totiž katolickým farářem a zároveň nadšeným motorkářem v jedné osobě. Domlouváme setkání přímo u něj na faře ve Vodňanech. Prší víc a víc. Dojíždíme a nalézáme kostel, poblíž něj je prostorná fara. Padre nás již vítá.
Na faře je příjemně a za chvíli voní domem káva. Holky dostávají od Padreho do kávičky trochu rumu. Ona ta zima je přece jen prevít...
Po kávičce si jdeme prohlédnout kostel. Jsme uchváceni jeho vnitřní výzdobou! Práce na malbách projektoval Mikoláš Aleš a volil krásné přírodní barvy, takže kostel působí dojmem teplého a útulného prostředí. V klenbě nad hlavním oltářem jsou vyobrazeni čtyři vodňanští kapři. Zajímavostí kostela také je, že má dva kůry, lóži a vzácné varhany.
Během oběda v místní restauraci dojíždějí naši další kamarádi. Miluška a Vince na dvou motorkách. Loučíme se s Padrem a pokračujeme dál na Písek, Plzeň a Karlovy Vary. Stále v dešti. Míjíme Karlovy Vary a nabíráme směr na Ostrov, Jáchymov a pak, už docela slušně zmrzlí, dojíždíme do Abertam-Hřebečné. Překvapují nás poměrně úzké silničky. Nacházíme se ve výšce okolo tisíce metrů nad mořem a je zde citelně chladněji. Okolní krajina mění svůj ráz do horských vřesovišť a listnaté stromoví střídá smrkovina.
Je okolo šesté večer a na tacháči máme dnes 630 km. Ubytováváme se v soukromí, které nám poskytl penzion pana Nykodýma. Zde nás již čeká poslední člen naší skupiny, známý to reportér časopisu MotoRoute, Josef Adamec. Trávíme hezký večer nad kapkou slivovice a spát jdeme až okolo půlnoci.
Vítá nás kalné ráno, slunce v dáli nad mraky a vítr. V tomhle kraji je to ale prý standard. Chystáme snídani a v devět vyrážíme směrem na blízkou Rýžovnu. Pak dál, okolo Blatenského potoka a Božidarského rašeliniště. Rašeliniště je ale letos z důvodu rekonstrukce uzavřeno, a tak si můžeme jen z dáli prohlédnout Božidarský Špičák. Zajíždíme do centra Božího Daru. Prohlížíme si kostel a navštěvujeme muzeum. Stejně jako ostatní krušnohorské obce se může i Boží Dar chlubit úspěšnou hornickou minulostí. Jeho poloha (1028 m n.m.) mu zajišťuje titul nejvýše položeného městečka ve střední Evropě. Většina starších památek bohužel shořela při velkém požáru roku 1808. Přesto zde lze nalézt několik architektonických skvostů, jako například klasicistní radnici, anebo kostel Sv. Anny. Boží Dar si dokázal uchovat kouzelný ráz horského městečka, který nenarušil ani prudký rozvoj turismu ve 20. století.
Vracíme se k Rýžovně a prohlížíme si koryto Blatenského příkopu, který je architektonickou památkou z šestnáctého století. V minulosti měl velký význam pro provoz zdejších dolů i hutí. Rozvíjející se hornictví na Blatensku tehdy vyžadovalo obrovské množství vody, především jako zdroj energie. Proto bylo nutné přivádět dostatek vody z horských potoků a hlavně z rašelinišť. K regulaci sloužily hráze se stavidly, různými přepady, splavy a odváděcími kanály. Roku 1980 byl Blatenský příkop vyhlášen technickou a kulturní památkou. Po celé jeho délce dvanácti kilometrů vede naučná stezka, která má 23 zastávek.
Dojíždíme opět k Rýžovně, zaniklé vesnici, kde se stejně jako na desítkách dalších obcí podepsala druhá světová válka a vysidlování celých oblastí bývalých Sudet. Před válkou zde žilo více než 400 obyvatel, kteří měli vlastní školu a pivovar. V současné době zde lze nalézt jen 8 původních domů a několik trvale žijících obyvatel. Po některých domech zbyly již jen ochranné zídky a stopy základů. Předchozí režim se snažil bez milosti zakrýt všechny stopy po zvěrstvech, které tady byly napáchány, a tak spatřujeme první „slzu“ Krušných hor.
Současná snaha o znovuosídlení této překrásné oblasti vedla k postavení rekreačního objektu s restaurací a infocentrem. Zde mimo jiné můžeme vidět výrobu sýrů z kravského, či ovčího mléka, která je v tomto místě letitou tradicí. V celém okolí lze vidět 1 – 2 metry vysoké kopcovité útvary, tzv. sejpy (sejfy). Ty vznikaly právě v souvislosti s rýžováním, což byl v 16. století nejčastější způsob místní obživy. Na místě nalezišť vznikaly osady, z nichž se později stávaly obce i města. Sejpy jsou tvořeny štěrkem a pískem a nacházejí se zejména podél vodních toků, ale i ve volné krajině.
Pokračujeme směrem k Horní Blatné. Silnice vede nádhernými místy lesem. Je až neuvěřitelné, že tohle město bývalo velkým a bohatým hornickým městem, které mělo v lesích na čtyřicet cínových dolů. Přesto všechno si město dochovalo původní ráz. Od roku 1991 je památkovou zónou a většina domů je zděných, s hrázděnými patrovými nástavbami.
Zatáčíme směrem na Potůčky, taktéž městečka s velkou historii cínové a stříbrné těžební horečky. Původní název města byl Breitenbach a byl zde hraniční přechod i železnice do Saska. Pochopitelně, po válce byla obec vysídlena, přechod uzavřen, koleje do Němec zrušeny a Breitenbach přejmenován na Potůčky. Dnes Potůčky osídlili Asiaté, kteří tu nabízejí různé zboží... Většinou alkohol, cigarety, šatstvo a samozřejmě své kýčovité trpaslíky.
Dalším cílem jsou Nové Hamry a Jelení. Jelení je překrásné místo. Je tak pojmenováno, protože zde jeleni skutečně žili a žijí. Bývalá obec se nachází na území přírodního parku, v krásném údolí při Slatinném potoku s výskytem sivenů. Na místě, kde v polovině 19. století žilo více jak 1 200 lidí, dnes najdeme již jen 4 domy, včetně restaurace. Ta je ale v provozu kromě pondělka a úterka vždy jen do sedmnácti hodin. Malebné údolí bývalé obce je obklopeno smrkovými lesy a černými rašeliništi, které daly původní jméno potoku a sloužily jako zdroj paliva místním obyvatelům. Díky dalekosáhlým lesům je zde dostatek srážek a tedy ideální podmínky pro růst hub.
Zastavujeme se na tomto krásném, odlehlém místě a pozorujeme zdejší krásu. Snažíme se představit si vesnici o dvanácti stech lidech, kteří tady žili, radovali se, pracovali, rodili děti... Němé stopy zbytků po usedlostech by mohly vyprávět. Místo jakoby samo fascinovalo a nahlas žalovalo. Tohle místo, tento němý svědek, má zvláštní energii a sílu.
Naše příští zastávka je jen několik kilometrů odsud, poblíž Přebuze. Chceme nalézt zbytky lágrů z druhé světové války a bývalý cínový důl. Ten fašisté za druhé světové války obnovili.

Nachází se mezi Jelení a Přebuzí, uprostřed lesů přebuzského vřesoviště. Tady mezi močály, vpravo od silnice, stával zajatecký tábor, kde v osmnácti ubikacích bydleli především Francouzi a Sověti. S nimi byli totálně nasazení i mladí lidé z Polska, Ukrajiny, Řecka, Itálie, Holandska a Čech. V levé straně od silnice stojí torzo budovy důlních zařízení bývalé třídírny. Vlastní důl byl 120 metrů hluboký. V hloubce šedesáti metrů vybíhaly průzkumné štoly.
Torzo třídírny dnes slouží již jen nadšencům airsoftu. Místo je přerostlé překrásnými přesličkami, kapradinami a mechem.
Přichází déšť a my vyrážíme směrem ke Stříbrné, dál na Olověný vrch nad Bublavou, zvaný dříve Bleiberg (802 m n.m.). Rozhledna byla dříve vojenským objektem hraniční hlásky a pozorovatelny. Dnes je zpřístupněna veřejnosti a její součástí je i restaurace. Uděláme několik fotek a pokračujeme přes Bublavu do Kraslic. Jejich dominantou je vysoký kostel, z jehož věže je možno shlédnout městečko jako na dlani. Odpoledne trávíme procházkou po okolí Hřebečné a sběrem hřibů, kterých je tu opravdu požehnaně.
Koho zajímá pohnutá historie Krušných hor a chce využít trochu i pěších tras, může vyrazit jen kousek nad Jáchymov, na Mariánskou, nešťastně proslavené to místo obávaného lágru, někdejšího uranového dolu padesátých let. U hotelu M+M lze bezpečně odstavit motocykly. Majitelé hotelu, Honza a Jana Míčovi, jsou také motorkáři a dá se u nich i dobře najíst, či ubytovat. Od hotelu M+M se lze napojit na naučnou stezku „Jáchymovské peklo“, otřesné to svědectví o krutostech a tyraní politických vězňů minulého století.
Stezka nás dovede nad náměstí, kde vévodí šachta Svornost. Následujícího dne tuhle možnost pěší trasy využíváme a jdeme si prohlédnout výše uvedené město Jáchymov. Jeho stav je však velice žalostný, přestože je městem lázeňským. Bohužel, lázně jsou prodány slovenským majitelům a ti odevzdávají městu pouze týdenní dvacetikorunový poplatek za obsazené lůžko z každého lázeňského hosta. Další ukázka „dobrého“ hospodaření. Velkým šrámem města je také spousta historických domů, pocházejících z první poloviny šestnáctého století. Tyhle domy jsou však podmáčené, děravých střech a plesnivějící. Mnohé z nich obydlené pouze Romy. Město nemá na opravu těchto domů, navíc mnohé jsou v zástavě bank. Další ukázka krásné tuneláže. A tak vidíme další slzu této oblasti, která žaluje svou nahotou a bídou, i když je krásná.
Kdo zavítá do Jáchymova, neměl by si nechat ujít prohlídku kostela sv. Jáchyma a osmnácti tesaných pomníků před kostelem. Ty mají každý svůj název a jsou symbolem vzpomínky na jeden z osmnácti českých lágrů. A tak zde můžeme nalézt symbol tábora Vojna, Eliáše, Svornosti, Nikolaje, Mariánské, Vykmanova a dalších.
Zatímco si prohlížíme město, Honza pro nás v hotelu M+M připravil báječný guláš, na kterém si po svém návratu pochutnáváme. Dobře najezeni, pomalu vyrážíme i s Honzou a jeho ženou Janou na menší projížďku po zdejších krásách. Naše první zastavení je na Klínovci. Tohle místo, kam přijížděly již před sto léty kočáry z Karlových Varů, kde stával hotel i restaurace, je nyní v dezolátním stavu.
S nadmořskou výškou 1 244 metrů je Klínovec nejvyšším vrcholem Krušných hor. Majestátní hora v tajemném oparu lákala dobrodružné duše odnepaměti. Roku 1884 postavili členové jáchymovského Krušnohorského spolku na Klínovci kamennou rozhlednu, ke které později přibyl také hotelový komplex budov. Ten je v současnosti na spadnutí a uzavřen. Měl být již dávno zrekonstruován, leč chybí peníze. Rozhledna i hotel na Klínovci, jsou další slzou Krušných hor.
Sjíždíme z Klínovce do Německa na nejvyšší vrchol německé strany Krušných hor, kterým je Fichtelberg. Projíždíme nádhernou krajinou a pochopitelně vjezdem do Saska přes Vejprty spatřujeme rázem změnu prostředí, vlivem ekonomické stability. Stejně tak i vrch Fichtelberg je krásně opraven a udržován. Pořizujeme skupinové foto a vracíme se pomalu zpět přes Boží Dar, Rýžovnu na Hřebečnou. Loučíme se s Honzou a Janou a domlouváme se na zítřejší vyjížďce po hřebenech Krušných hor.
Dalšího dne máme sraz v osm na pumpě v Jáchymově. Dočerpáváme do plna a vyrážíme směr Chomutov, Teplice a Most. Cílem naší cesty je hned v úvodu naší vyjížďky "malebné" romské sídliště Chánov. Kdo nikdy neviděl Chánov, o mnoho přišel... Již z dálky vidíme několik domů, z nichž jeden nemá žádná okna a vypadá asi jako domy po válce v Čečensku. Tato scenérie budí hrozivý dojem. Toužíc po vyšším adrenalínu, objíždíme tyto domy a hledáme cestu dovnitř sídliště. Je to sice risk, neboť víme, co se nám přihodilo loňského roku, kdy jsme byli v jedné romské vesnici na Slovensku kamenováni, leč čeští Romové budou snad milejší a přístupnější.
Vjíždíme do sídliště a vidíme několik romských občanů stát na autobusové zastávce. Působí dojmem, že odjíždějí do práce, ale asi bude něco jinak. Sídlištěm se nese zvláštní zápach, který je nám až nesnesitelný. Některým domům chybí okna. Co šlo, bylo rozebráno do sběrných surovin, co shořelo, to už taky není a zdejší osadníci počali rozebírat už i panely, jelikož z nich kutají armatury. Sídliště se projet nedá, je zde slepá ulice a je uzavřeno. Objíždíme tedy několik domů, z nichž na nás Romové pokřikují. Ta gesta jsou více než výmluvná a to pokřikování vulgarismy oplývajících vět ještě více... Nemají prostě pro naše motorkářské poznávací cestování pochopení...
Agresivita stoupá, a tak nám asi nebude dopřáno zdejší folklor plně poznat. Chánov, Janov, Máj, pro našince ráj, dalo by se poeticky ztvárnit. Leč začíná zde být trochu horko. Děláme pár fotek a pozorujeme, jak se u vjezdu několik Romů počíná shromažďovat. Je čas pomalu vypadnout. Je tu přece jen horká půda. Opatrně vyjíždíme ven. V cestě nám stojí jakýsi kápo a vyzývá nás k zastavení. Samozřejmě, nikdo z nás nereaguje. Jakýsi Favorit se nám snaží zkřížit cestu, ale neodváží se do nás najet. Celá naše kolona důstojným a pomalým tempem vyjíždí ze sídliště ven. Naštěstí si nikdo nedovolil na nás sáhnout, ani žádným jiným násilným způsobem zastavit. Viditelně si všichni tak trochu oddechneme. Přece jen, některá místa v Česku nejsou až tak bezpečná .
Pokračujeme dál do Krupky, kde zastavujeme u kostela sv. Prokopa. Byl postaven v gotickém stylu, ale po válce vyhořel a od té doby zůstal tak, jak je. Před kostelem je pomník 313 obětem pochodu smrti, které zemřely nedaleko a jejichž těla byla naházena do bývalého dolu. Po válce byla těla exhumována a pohřbena právě zde. Zemřeli jen několik týdnů před osvobozením...
Projíždíme Krupkou, nádherným městem. Cesta vede stále do kopce a je dosti příkrá. Stoupá mezi domy a ulicovým náměstím a je zde skutečně na co se dívat. Na každém místě a v každém domě je kus historie.
Nedaleko je hrad Rosenberg, ten ale míjíme. Nad Krupkou je štola Starý Martin, která je otevřena veřejnosti. Je taktéž velmi zajímavá a stojí za to ji shlédnout. Nemůžeme si ji nechat ujít. Je však třeba se dobře obléci, teplota je tu velmi nízká.
Vyjíždíme na Komáří Vížku, nebo také Komáří Hůrku, kde je překrásný rozhled z výšky 808 metrů nad mořem. Za dobrého počasí lze odsud dohlédnout až do Krkonoš. Rádi bychom tady poobědvali, ale přestože je sem dobrý příjezd, zdejší majitel drží ceny spíše vhodné pro naše německé sousedy a některé věci podporovat rozhodně nemáme zájem, a tak pokračujeme dál na Cínovec a na pumpě dobíráme benzín. Z Cínovce vede krásná, úzká asfaltová silnička, která nás vede přes celý hřeben Krušných Hor. Přetneme slavnou E55 vedoucí z hraničního přechodu do Dubí a směrem k Moldavě se nám naskytne několik nádherných výhledů na Bouřňák, oblast bukových porostů. Dojíždíme do Nového města - Mikulov, kde se dáváme vpravo, směrem na Moldavu, a dojíždíme k přehradě Fláje. Flájská přehrada byla vybudována na Flájském potoce v letech 1954 - 63 a je jedinou pilířovou přehradou v ČR. Na dně vodní plochy spočívá ves Fláje, zmiňovaná již v roce 1346. Voda ze zdejšího zdroje je zásobárnou pro Teplicko a Mostecko.
Objíždíme přehradu a míříme k obci Klíny. Tady prudce vpravo přes Mníšek a Novou Ves v Horách, projíždíme zapomenutými silničkami s dobrým povrchem a nádhernými výhledy. Přijíždíme do Hory sv. Kateřiny, objíždíme rozhlednu a sjíždíme přes náměstí na Brandov. Zde je po levé straně zajímavá restaurace. Je zbudována z bývalého železničního jídelního vagónu a sedí se i venku. Kousek za touto restaurací, chcete-li vagónem, stojí pomník, který odhalili recesisté. Je totiž určen rodákovi, který se proslavil ve filmu „Marečku, podejte mi pero“, a který je v něm zmiňován, jako Hliník, který se odstěhoval do Humpolce. Pamětní desku odhalil, kdo jiný, než Zdeněk Srstka.
Pokračujeme přes Malý Háj, Svahovou, před Blebořem opět prudce vpravo na Kalek a Načetín. Silnice se zde mírně zhoršuje. Je trochu rozbitá, ale dá se pomalu a pohodlně projet i na čoprech. Trasa mezi Načetínem a vesnici Pohraniční vede přes Novodomské rašeliniště a okolo silnice jsou vidět vřesoviště, močáliska a rašeliniště. Radost se kochat touto cestou. V Pohraniční se dáváme vlevo a najíždíme na pohodlnou silnici první třídy č. 7. Konečně to rozjíždíme trošku více. Sedmička vede do Chomutova, ale za Horou sv. Šebastiána (vlevo od silnice) a za dalšími příhraničními tržnicemi odbočujeme vpravo na Výsluní, Rusovou, až k vodní nádrži Přísečnice. Přísečnice je zaniklé město se spoustou historických památek, ležící dnes pod hladinou stejnojmenné vodní nádrže. Stával zde barokní zámek, empírová radnice a řada domů s gotickými portály. Bylo tu i několik kostelů, škol, bank a restaurací. Vodní plocha byla naplněna v roce 1974. Projíždíme Měděnec, Horní Halže, až do Božího Daru, kde se s Honzou a Janou loučíme a mažeme dál na Rýžovnu, do Hřebečné. Jsme dnes docela unaveni a máme toho okolo třista kiláků, ne vždy po dobrých cestách. Takže honem ještě něco na grill a jít spát.
Následující den projíždíme zbývající městečka, zapadlé vesničky a opuštěné silnice. Našim prvním cílem jsou Vejprty. Malé městečko, v kterém žilo a pracovalo na 18 000 obyvatel. Dnes v něm žije snad jen okolo 4 - 5 tisíc. Po úpadku dolů proslavilo se toto město puškařstvím. Roku 1734 zde vznikl puškařský cech a v roce 1767 již vejprtští zbrojíři dokázali dodávat státu až 5 000 ručnic ročně. Později získali zakázku na výrobu opakovaček, což mnoha obyvatelům přineslo skutečný blahobyt. Ve druhé světové válce v továrně Němci vyráběli osvětlovací dvouhlavňové pistole a součástky do kulometů. Po válce byly závody zkonfiskovány a poté již nikdy nebylo možno slavnou tradici výroby zbraní obnovit. Zastavujeme se na nádraží a jsme uneseni krásnou a velkou stavbou nádražní budovy, která je ale bohužel taktéž ve špatném technickém stavu. Dovídáme se od pracovníků dráhy, že zde bývaly byty pro mnoho zaměstnance drážní společnosti, kanceláře a budova tak byla čilým a rušným centrem. Byly odtud vypravovány vlaky s průmyslovým zbožím a přejíždělo se tudy do Německa a zbytku Evropy.
Pokračujeme do Kryštofových Hamer, zapomenuté obce, která je dnes osídlena převážně víkendovými lufťáky. Z původních obyvatel tu žije již jen asi pět lidí. Z nich místní devadesátičtyřletá stařenka je čiperka, štípe dříví, nosí vodu, jako za mlada.
Zastavujeme se v malé hospůdce „U Palečka“ a ani nedoufáme, že bychom snad něco mohli dostat. Hospůdka je prázdná. Vítá nás pronajimatel, kterému každý říká Paleček. Je to bývalý řezník a chybí mu palec pravé ruky. Zve nás dál a my stojíme v němém úžasu nad krásou krušnohorské hospůdky. Malá místnost se sto let starou pípou a loveckými trofejemi v místnosti druhé. Paleček nám nabízí polévku, kterou právě dovařuje... Po chvíli je na stole poctivý slepičí vývar, plný masa a zeleniny. Dáváme si i kávičku. Ta je taktéž poctivá a nefalšovaná. Povídáme si s Palečkem o historii zdejšího kraje. Bydlel poblíž a dům si pronajal před deseti léty. To byl prý barák na spadnutí, byla v něm palírna alkoholu a dům byl plesnivý od spoda. Zatékalo do něj a okna vypadávala ven. Paleček jej opravil, vysušil a v bývalé palírně postupně nacházel zbytky více než stovky litrů slivovice, kterou používal vesměs k zapalování mokrého dřeva. No, zvláštní způsob užití slivovice, ale proti gustu... Paleček vypráví o místních členech StB, vojenských důstojnících a šaržích SNB, kteří zde měli domy k rekreaci již od šedesátých let. Ono přece jen, hranice je odsud přes kopec, pár metrů. Paleček nám ukazuje dům a zve do prvního patra, které má zařízeno v krušnohorském lidovém stylu.
Pokračujeme do Kovářské, což je obec, v které stálo několik hamrů, hutí a dýmaček. Byla zde odborná dívčí škola, v niž se děvčata učila paličkování krajek, pletení či výrobě ozdob ze slámy. Roku 1872 tady počal podnikat vedoucí finanční stráže, Antonín Kalla, který se proslavil výrobou rybích konzerv. Z malého obchůdku byla roku 1910 jedna z největších výroben rybích konzerv ve střední Evropě. Konec byl smutný - roku 1950 převzal továrnu státní podnik Rybena, který roku 1952 totálně zkrachoval.
Kovářská je také proslavená tím, že je zde zřízeno muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím. 11. září 1944 se tu utkalo v souboji několik letadel. Událost připomíná pomník před školou a především již zmíněné muzeum. K lítosti je nám spatřit chátrající zbytky hutí, které, nebudou-li zakonzervovány, budou se rozpadat více a více, až z nich jednoho dne nezůstane nic.
Pokračujeme přes Brandov zase zpět k Flájské přehradě, do Moldavy. Cestou odbočíme před Flájskou přehradou vlevo, k zámečku Lichtenwald. Je to vlastně lovecký zámeček na odlesněném kopci při neznačené cestě z Českého Jiřenína. Zámeček se využíval při lovu. Dnes již chátrá a je k prodeji. Nedaleko něj nalézáme smírčí kříž, jaké se občas v zdejším kraji nacházejí. Tento pochází z roku 1690 a patrně souvisí s nějakou nepříjemnou událostí na zdejším místě. Většinou bývají smírčí kříže jen nahrubo otesané a poznamenané zubem času. Jejich strohý vzhled působí pochmurně a vyvolává mrazení. Není se co divit... Téměř vždy tyto památníky připomínají smrt, v lepším případě vážné zranění. Stojí na místech dávných vražd a nešťastných událostí. Častokrát je stavěli přímo ti, kteří zabili, jako projev pokání, jindy třeba příbuzní mrtvých. Někdy též byly budovány místními usedlíky, ve snaze odvrátit příští možné události neštěstí. Některé kříže zdobí jednoduché symboly, charakterizující zbraň či nástroj, kterým byl čin spáchán, popřípadě okolnosti, za nichž se stal.
Zajíždíme do Moldavy a prohlížíme nádraží, které je na tak malou obec velké. Přichází déšť, a tak parkujeme s Varaderem na nástupišti. Po chvíli se obloha umoudří, takže si ještě projíždíme oblast Bouřňáku s nádhernou silnicí a krásnými zatáčkami, obklopeni bukovými lesy. Sjíždíme do Mikulova pod známým viaduktem z roku 1872. Ten je dnes uznán chráněnou technickou památkou. Lesy jsou zde nádherné a oblast je přírodní rezervací s ojedinělým výskytem rostlin. Najíždíme na silnici na Litvínov a projíždíme mezi fabrikami. Je to velmi rychlý přechod z oblasti vrcholů, lesů samoty a ticha do zakouřené oblasti, plné železa. Chceme si prohlédnout povrchové doly, ale přístup k nim je poměrně složitý a většinou uzavřený, takže pořizujeme jen foto z dálky.
Pomalu se vracíme k Jáchymovu, který naposledy projíždíme vzhůru a ještě chvíli se jedeme projet na místa opuštěných a zaniklých vesnic, tedy k Rýžovně, Hájím, Luhům a dalším obcím, po nichž dnes není již ani památky. Chceme se s Krušnými Horami rozloučit. Projíždíme ještě jednou těmito smutnými místy a jako bychom v té opuštěnosti a tichu slyšeli pláč bolesti Sudet. Cítíme a vnímáme křivdu a vykořenění této krajiny. Je přenádherná, krásná a nemá se zač stydět. Při troše fantazie slyšíme v tichu i radostné veselí lidí předválečné doby, kdy se radovali, byť byla práce těžká a chléb tvrdý. Vidíme v duchu sedící starousedlíky před zájezdními hostinci s žejdlíky piva, bafající ze svých fajek s mohutně zakroucenými kníry, diskutujícími co život i zdejší den dal. Ti lidé navždy vymizeli z povrchu zemského, i ze vzpomínek mnoha jejich následovníků. Jediné, co zde zůstalo, je nedotčená příroda, která si vzala zpět všechny stopy po civilizaci a jež, kromě svých slz, ještě stále a znovu má mnoho co nabídnout svým návštěvníkům. Krušné Hory jsou krásné a pro motorkáře stále ještě místem k znovuobjevování.

Foto: Tomáš Dudek, Jurek, Josef Adamec

Jiný článek o Krušnohoří najdete také v MotoRoute č. 4/2010.